Tempo znamená rychlost, kterou se skladba hraje nebo zpívá. V tradičním notovém zápisu se tempo udává nejčastěji pomocí mezinárodně platného italského názvosloví. Součástí tempového označení bývá také číselný údaj označující rychlost pohybu v úderech za minutu, případně i další upřesňující požadavky.

Udané tempo je nutno chápat především jako základní orientační vodítko k interpretaci skladby, skutečné tempo při provedení však může být ovlivněno např. vlastním interpretačním pojetím, akustikou sálu (koncertní sál s dlouhým dozvukem vyžaduje poněkud pomalejší přednes, naopak prostor se „suchou“ akustikou vede k rychlejším tempům), technickými dovednostmi interpreta apod. Jsou doloženy také případy, kdy sami skladatelé prováděli své skladby v odlišných tempech, než která sami předepsali v notách.

Zcela přesně udává tempo metronom. Jedná se o mechanický přístroj poháněný ocelovým perem (jako u starých hodin), který vynalezl vídeňský mechanik Jan Mälzel počátkem 19. století. Na metronomu je číselné měřítko, které udává počet úderů za minutu, rychlost klepání metronomu se nastavuje posuvným závažím na kyvadle. Ve skladbě se pak uvádí, zda časový úsek mezi údery metronomu představuje čtvrťovou, osminovou, půlovou (apod.) notu a na kolik úderů za minutu se má přístroj nastavit. Metronomy někdy obsahují i nastavitelný zvonek, který zdůrazňuje těžké doby v taktu.

Zkratka metronomického označení je M.M. (= dle Mälzelova Metronomu). V anglické hudební terminologii se ve stejném významu používá zkratka BPM (= Beats Per Minute). Dnes se nejčastěji setkáváme s metronomy elektronické konstrukce (na baterie nebo v podobě programů pro počítače, tablety, chytré telefony apod.).

Metronom se používá převážně při studiu hry na hudební nástroj k procvičení rytmické přesnosti, dále pak pro zjištění skladatelem předepsaného tempa, pro kontrolu tempa při nahrávání ve studiu apod. Při koncertním provádění skladeb se metronom neuplatňuje, protože přednes skladby vyžaduje určitou pohybovou volnost a drobné odchylky od strojově přesného a monotónního tempa. Tato pohybová volnost ve skladbě se nazývá agogika a interpret ji při reprodukci provádí podle svého vkusu, avšak s ohledem na slohové zařazení skladby, interpretační zvyklosti, požadavky skladatele apod.

Tempové označení se v notách používá na začátku skladby a při změnách také v jejím průběhu. Tempová označení se zapisují tučným písmem nad vrchní notovou osnovou. První písmeno je vždy velké, nápis je umístěn (zarovnán) nad označením metra (pokud toto schází, pak nad první notou, pro kterou platí nové tempo). Pro doplňková označení změn tempa (zpomalování, zrychlování apod.) se používá kurzíva.

Příklad: Andante 𝅘𝅥 = 63 (M.M.) – ritardando – a tempo – Poco animato – Tempo I – rit.

V následujícím přehledu uvádím nejčastěji používaná tempová označení. U těch, která jsou vyznačena na metronomu, doplňuji i přesný číselný metronomický údaj (= M.M., BPM).

Postupné změny tempa se označují pomocí výrazů:

Tato označení mohou být upřesněna doplňujícími výrazy, jako jsou:

Někdy skladatel požaduje zrušení přesného rytmického pohybu a ponechává interpretovi určitou volnost v zacházení s tempem:

Pro náhlé změny tempa se používají také tato označení:

Při změně metra se dříve uvádělo, zda se mění nebo nemění tempo: l'istesso tempo (ve stejném tempu, ale jiném metru).

Dále bývá uvedeno označení v notách, pokud se například dřívější čtvrťová hodnota rovná v novém taktu hodnotě půlové (např. 𝅘𝅥 = 𝅗𝅥 ). Návrat původního počátečního tempa po tempově odlišném dílu se zapisuje jako Tempo I nebo Tempo primo, návrat do tempa po zpomalení nebo zrychlení oznamuje výraz a tempo.

Příklady:

Allegro – Andante – Tempo I (= znovu Allegro)
Moderato – ritardando – a tempo (= znovu Moderato)