Velké klasické rondo
(opakování)

Formové uspořádání je podobné jako u malého ronda, jednotlivé díly se však skládají z více period. Každý díl je tedy sám o sobě malou 2–3dílnou formou a b nebo a b a. Velké rondo tak získává formu A B A C A.

A	B	A	C	A
a b (a)	c d (c)	a b (a)	e f (e)	a b (a)

Počet epizod (kupletů) bývá omezen pouze na B a C. Velké rondo má charakteristický tonální plán – díl A je v hlavní tónině, epizoda B v tónině dominatní a C v subdominantní. Velké rondo zachovává taneční a hravý charakter malého ronda i jeho přehledné a periodické členění. Oproti malému rondu je však více evoluční, má prokomponovanou formu a obvykle obsahuje mezivěty i kodu.

Sonátové rondo

V období klasicismu vzniká pod vlivem sonátové formy zvláštní typ ronda – tzv. sonátové rondo. Jedná se v podstatě o kombinaci obou hudebních forem. Forma sonátového ronda je ABA C ABA, přičemž ABA je obdobou sonátové expozice (díl A je v hlavní tónině, B ve vedlejší), C nahrazuje provedení a druhé ABA pak zastupuje sonátovou reprízu (stejně jako u sonátové formy probíhá celá repríza v hlavní tónině). Tento druh ronda označujeme jako nižší sonátové rondo.

A	B	A	C	A	B	A
nahrazuje expozici SF			nahrazuje provedení	nahrazuje reprízu

Pokud skladba namísto nového tématu C obsahuje evoluční provedení X, vysvětlujeme ji jako vyšší sonátové rondo. Skladba pak získává schéma ABA X ABA.

Charakteristické uspořádání obou typů sonátového ronda do tří velkých oddílů na způsob sonátové formy označujeme jako vyšší třídílnost. Od sonátové formy se sonátové rondo odlišuje především charakterem témat, odlehčenějším zpracováním, méně závažným provedením a návraty dílu A oproti sonátové expozici a repríze.

Forma klasického ronda se uplatňuje nejčastěji jako finální věta v sonátových cyklech (sonáty, symfonie, koncerty apod.), méně často také jako samostatná instrumentální skladba.